Severní vítr

Asi žádnému čtenáři a aspoň občasnému návštěvníkovi knihkupectví zcela jistě neunikla stoupající popularita severských krimi. První knihy tohoto "žánru", které se mi dostaly do rukou, byly před několika lety ty od islandského autora Arnaldura Indridasona. Dnes si troufám tvrdit, že mám od něj přečtené vše, co mu zatím v češtině vyšlo - a když ne vše, tak téměř vše. Nejnovějším kouskem, který jsem od něj přelouskala jsou Propasti (dočteno před cca pěti minutami).
Asi jsem fakt nudná s tím, jak tu každou knížku (vyjma Původu) chválím, ale asi je to tím, že obvykle sázím na jistotu. A ani teď tomu nebylo jinak.
Případ tentokrát nevyšetřuje Erlendur, nýbrž jeho kolega Sigurdur Óli, který v předchozích knihách nepůsobil právě sympaticky. Tentokrát však máme možnost nahlédnout pod jeho chladnou a povýšenou slupku a pochopit, že i on je jenom člověk a někde pod tím koženým kabátem a povýšenými názory má třeba i srdce.
Hlavní děj se motá kolem jakýchsi bankovních podvodníků, kteří provádějí záhadné, pololegální a pro mě velmi těžko pochopitelné finanční machinace.
Ovšem příběh Andrese mstícího se po letech svému otčímovi, který mu z dětství udělal učiněné peklo, mě zasáhl mnohem hlouběji a obávám se, že tuto zápletku jen tak nezapomenu..
Další z detektivek, u které jsem hodiny v kuse seděla nalepená a ne a ne se čtením přestat!

knihy.abz.cz

Zabijáci

Čekali jste, milí čtenáři, příspěvek o Původu? I já. Nicméně, se čtením této knihy jsem se dostala do fáze, kdy jsem měla chuť ji rozcupovat na malé kousíčky a odeslat potrubní poštou, a proto jsme si daly od sebe chvíli pauzu, kterou jsem využila k přečtení další detektivky od Jussi Adler-Olsena.
Zabijáci jsou o agresivních a zvrhlých studentech dánské internátní školy, kterým už nestačilo násilí jen ve filmech. Hlavní postava, opět Carl Morck, ovšem neomylně zavětří stopu a spolu se svým oddělením Q (=Carl, jeho velmi svérázný pomocník Asad a nově i Rose) začnou odkrývat skutečnosti téměř zapomenutého zločinu. Přestože je od začátku víceméně jasné, kdo hrůzné zločiny spáchal, knize nechybí napětí a stejně jako předešlé dvě jsem ji zhltla během pár dní.
Na závěr jen drobná poznámka - kdyby si tu náhodou stejně jako já myslel, že Zabijáci jsou třetí ze tří detektivek tohoto autora, tak ne - je prostřední. I když, nepochybně by vám to došlo celkem rychle. Naštěstí na sebe detektivní příběhy nenavazují, jen boční linky týkající se spíš osobního života hlavních postav, takže to nebyl zase tak velký problém.
Každopádně, všem milovníkům detektivek, kteří ještě Jussi Adler-Olsena neobjevili, jeho knihy velmi doporučuji - už potřetí! :)

www.nakladatelstvi.hostbrno.cz

Něco k tomu Rankinovi

V minulém příspěvku jsem zmínila jednoho ze svých oblíbených autorů - Iana Rankina - a od té doby mi leží v hlavě, že bych tu o něm ráda napsala o pár vět víc, protože jeho knihy s inspektorem Rebusem mám zkrátka a dobře moc ráda.

Ian Rankin, zdroj: montanaridge.com

"Ian Rankin (1960), dnes jeden z nejčtenějších autorů detektivních románů ve Velké Británii, pochází z Cardendenu, bývalého hornického městečka na východě Skotska. Vystudoval literaturu na Edinburské univerzitě, ale již tehdy měl bohaté zkušenosti s vlastní tvorbou – od skládání textů populárních písní přešel k poezii a později k povídkám. Než dosáhl úspěchu v detektivním žánru, vystřídal několik zaměstnání, pracoval například v zemědělství nebo jako novinář.
Po jeho prvním románu o detektivu Rebusovi, Uzly a kříže (vydalo BB art v roce 2000), rychle následovala více než desítka pokračování, která si oblíbili nejen čtenáři ve Velké Británii, kde se všech románů o inspektoru Rebusovi každoročně prodá na milion výtisků, ale i v jiných evropských zemích, zvláště ve Skandinávii. Mimo Evropu jsou Rankinovy knihy populární zejména ve Spojených státech, v Kanadě a na Novém Zélandu. Jeho díla byla přeložena do sedmnácti jazyků – od velštiny po japonštinu – a osudy Johna Rebuse mohli v roce 2000 a 2001 sledovat také televizní diváci britské ITV, o něco později i diváci čeští.Kromě knih o inspektoru Rebusovi Ian Rankin napsal tři další romány a stejný počet románů pod jménem Jack Harvey.Ian Rankin za svá díla získal řadu významných literárních cen a byly mu uděleny také dva čestné doktoráty. Žije v Edinburghu, Londýně a Paříži, je ženatý a má dva syny." (životopis ze stránek www.bbart.cz)

antikvariat11.cz

Přiznávám se, že jiné detektivky než ty s Rebusem jsem od Iana Rankina nečetla - respektive zkusila jsem jednu z těch novějších, ale nějak mě nezaujala a proto jsem ji po cca třiceti stranách odložila.. ale považuji za celkem pravděpodobné, že to za čas zkusím znova.
Inspektor John Rebus je samotářský workoholik s minimálně podivným vztahem k alkoholu, svérázným vystupováním a výborným hudebním vkusem. 
Jeho kolegyně Siobhan Clarkeová je zároveň něco jako jeho spřízněná duše, mimo ní se mezi jeho nejbližšími objevují zejména jeho dcera a dále bývalá partnerka, u které dcera trochu paradoxně žije..
Příběhy jsou zasazeny do ponuré atmosféry Edinburghu a přestože plynou poměrně pomalu, napětí rozhodně nechybí.
S detektivem Rebusem v hlavní roli vyšly mimo jiné knihy Jack na odstřel, Černá kniha, Příčiny smrti,... a taky Poslední Rebus - což tak trochu napovídá, že po této knize se Ian Rankin věnuje jinému vyšetřovateli.
Rozhodně doporučuji všem nadšencům do detektivek, které snad náhodou tento autor zatím míjel - a vlastně i všem ostatním! :-)

Edinburgh, zdroj: bca.co.uk

Televizní versus knižní detektivka

Jelikož to vypadá, že mi čtení Původu od Irvinga Stona zabere dalších sto let, rozhodla jsem se napsat trochu netradiční příspěvek, který chci věnovat televizním a filmovým zpracováním mých oblíbených detektivek. K tomuto nápadu mě přivedl seriál Inspektor Rebus, který nyní běží na jedničce každý čtvrtek v noci a který byl natočen na motivy knih jednoho z mých oblíbených autorů - Iana Rankina.
Za jednoznačně zdařilé zpracování knižní detektivky do seriálové podoby považuji Vraždy v Midsomeru. Dokonce je to ten vzácný případ, kdy mi seriál připadá lepší než kniha. Herec John Nettles je v roli inspektora Barnabyho přesvědčivý - a navíc sympaťák. Má v sobě něco milého, ale zároveň navenek prostupuje i drsnější tvář nekompromisního policisty - nebo to alespoň dobře hraje. Po jeho boku se postupně vystřídají seržanti Gavin Troy, Dan Scott a nakonec detektiv konstábl Ben Jones, kterého jsem si oblíbila nejvíc. Zajímavé je, že v knižních předlohách jsem se setkala jen s Troyem.
Zatím bylo natočeno 15 sérií, přičemž ve dvou nejnovějších nahradil Johna Nettlese Neil Dudgeon a kupodivu to nebyla změna nepříjemná.
Seriál plyne příjemným tempem anglického venkova a hlavně - dopředu není známý vrah, což podněcuje fantazii a je to právě to, co mě na detektivkách baví nejvíc. Za mě palec nahoru!

Vraždy v Midsomeru, www.crimetimepreview.com
vepředu nový Barnaby, za ním starý a vzadu Ben Jones

Seriálová zpracování detektivek Agathy Christie u mě taky patří rozhodně k těm oblíbeným, ať už jde o Slečnu Marplovou či Hercula Poirota. Zvlášť bych ale chtěla vypíchnout film Vražda v Orient expresu z roku 1974, kde Hercula Poirota výjimečně nepředstavoval David Suchet, ale Albert Finney. Je to zase trochu jiné než klasický Hercule a rozhodně stojí za zkouknutí. V dalších rolích tam můžete vidět i Ingrid Bergman či Seana Conneryho. Během svého krátkého průzkumu jsem teď zjistila, že existují různá starší zpracování Slečny Marplové, takže mám úkoly pro další rok :-).

Z filmu Vražda v Orient expresu, www.ceskatelevize.cz

Dál chci zmínit filmové zpracování knih Stiega Larssona. Prvně byly natočeny tři švédské filmy, které byly oproti předloze takové docela soft a obecně na mě působily dojmem - ani neurazí, ani nepotěší. Zpracování, které mě dostalo do kolen, bylo to od Davida Finchera. Zpracoval pouze první z knih, tedy Muži, kteří nenávidí ženy, a na ty ostatní se prý ani nechystá. Je to škoda, protože výsledek je podle mě hodně povedený. Z filmu na mě dýchala stejná atmosféra jako z knihy. Nádhera!
No, a na závěr pár slov k seriálu zmíněnému v úvodu - Inspektor Rebus. Zatím jsem viděla pouze první díl - Apoštol a tak nějak nevím, jak to shrnout. Co se mi rozhodně nelíbilo je hlas myšlenek Johna Rebuse, který popisuje nad čím přemýšlí a co zrovna dělá. Já chápu, že je těžké zpracovat knihu, která se v podstatě celá motá okolo myšlenek poněkud samotářského inspektora. Ale komentovat každou prkotinu, kterou přece vidíme, není snad vůbec nutné! Rozhodně bych chtěla Inspektora Rebuse vidět v originále, protože dabing mi v tomto případě připadal jakýsi slabší (mělo to prostě divný zvuk) a dost možná proto ten špatný dojem. Každopádně už teď vím, že Rebuse, coby svou oblíbenou knižní postavu, jsem si představovala naprosto jinak a atmosféra, kterou mám v knihách Iana Rankina tak ráda, tomu prostě chybí. Ale zase na druhou stranu, možná, že až překonám nechuť poněkud konzervativního čtenáře, třeba se mi začne toto zpracování líbit. Minimálně mu dám ještě šanci :-).
Tak to je zatím vše, přátelé. A co vy a televizní/filmová zpracování vašich oblíbených knih?

Muži kteří nenávidí ženy, www.collider.com

Deprese a sníh

Knihu Sněhulák autora Jo Nesbo mám zapsanou jako dílo, které mě několikrát překvapilo. Prvně tím, že mě ze začátku navzdory všem očekáváním vůbec nebavilo, následně, když jsem pomalu začala podléhat zklamání, jsem zjistila, že to vlastně vůbec není špatné, a ke konci jsem se od čtení nemohla odtrhnout. I děj byl plný nečekaných zvratů a když už jsem si už myslela, že jsem vše pochopila, následně se ukázalo, že jsem nepochopila nic.
Příběh se točí kolem sériových vražd vdaných žen, které byly nevěrné a následně zabité obzvlášť surovým způsobem. Vyšetřování se ujme údajně jediný norský specialista na sériové vraždy - Harry Hole. Jak už to tak v severských detektivkách bývá, hlavní postava je workoholik s rozháraným osobním životem, který má navzdory podivnému vztahu k alkoholu nečekaně jasné a přesné úvahy.
Co se týká mého osobního hodnocení: Začátek byl na mě příliš zmatený a čtení mě začalo bavit až někde na straně 100, kdy jsem se konečně jakž takž zorientovala v ději. Druhá část mě zaujala o dost víc, přesto jsem knihu zavírala s tím, že autora Jo Nesbo zase až za chvíli, protože je tam na mě té psychologie přece jen poněkud moc.

kosmas.cz

Co dokáže vzkaz v láhvi

Poslali jste někdy po vodě vzkaz v láhvi? A bylo v něm něco důležitého?
V knize Vzkaz v láhvi od Jussi Adler-Olsena se jedná o mimořádně důležitý dopis. Přesto leží po svém nalezení opomíjen na okenním parapetu, kde ho ničí slunce i vlhkost, několik let než konečně jednu osvícenou ženu napadne podívat se dovnitř. Jaké je pak velké překvapení všech, když uvnitř naleznou prosbu o pomoc psanou krví... Bohužel je vzkaz tak zničený, že ho většina chybí - slůvko POMOC je však více než zřetelné.
Případu se ujme Carl Morck a jeho kolegové Asad a Yrsa/Rose z oddělení Q, které se zabývá dávno zapomenutými případy. Přestože Carla dopis ze začátku vůbec nezajímá, brzy je stržen nasazením svých kolegů a s přibývajícími stopami stoupá i jeho zájem.
Vyšetřovatelé společně rozkryjí hrůzný případ jednoho velmi nešťastného chlapce, který vyrostl ve zrůdu, jakou si lze jen těžko představit.
Je to druhá detektivka, kterou jsem od Jussi Adler-Olsena přečetla (Žena v kleci) a ani tentokrát jsem nebyla zklamaná. Výborné a napínavé čtení!
A jen tak mimochodem, já jednou vzkaz v láhvi poslala - při párty s přáteli - a upřímně doufám, že se někde ztratil :).

kosmas.cz

Žízeň po životě

Původně jsem hledala knihu o Charlesi Darwinovi, a tak jsem objevila Původ od Irvinga Stona - dílo, které je věnováno právě slavnému anglickému přírodovědci. Protože tou dobou ale nebyla kniha v češtině ještě vydána (vyšla na podzim 2012), podívala jsem se ze zvědavosti, co dalšího Irving Stone napsal - a Žízeň po životě mi svým zvláštním názvem hned padla do oka. Když jsem zjistila, že vypráví životní příběh mého oblíbeného malíře - Vincenta van Gogha - neváhala jsem a objednala ji.
Děj začíná v době, kdy se mladý Vincent živí jako prodejce obrazů, pokračuje jeho kariérou duchovního až k bodu, kdy se rozhodne stát se malířem. Největší část knihy je pak pochopitelně věnována přibližně deseti letům, kdy se cvičil v kreslení, v akvarelech a konečně i v malbě. Příběh končí jeho smrtí (to není žádný spoiler - není snad překvapením, že Vincent van Gogh zemřel). Do větších podrobností zabíhat nechci, abych případné čtenáře neochudila o momenty překvapení.
Kniha byla napsána poměrně krátkou dobu po smrti Vinceta van Gogha a autor se při její přípravě setkal i s lidmi, kteří ho skutečně znali. Vyprávění je tedy z velké části věrné pravdě, jak se dozvíte i z doslovu.
Příběh je napsán velmi poutavě a zvláště ke konci, kdy se čím dál více projevovala malířova choroba, mi opravdu běhal mráz po zádech.
Nádherné čtení o úžasně talentovaném člověku!
A jen tak mimochodem, pod stromečkem jsem našla tu knihu o Darwinovi, tak o ní zase někdy příště!

kosmas.cz

en.wikipedia.org

Nervyrvoucí detektivka

Dnes jsem se rozhodla přidat ještě jeden příspěvek, a to o knize, kterou jsem přečetla v době vánočního volna. Jedná se o Ženu v kleci od Jussi Adler-Olsena.
Nerada bych ji opominula, protože se jedná o asi nejnapínavější detektivku, kterou jsem četla. Jsem velký nadšenec do tohoto žánru - a protože jsem krimi knih přečetla už poměrně dost, tak se mi často stává, že si jejich děje po čase už ani nedokážu vybavit. Dovoluji si ale tvrdit, že tohle ten případ nebude!
Děsivý příběh o ženě, kterou vězní v tlakové komoře již pátým rokem, zatímco si všichni kolem myslí, že je dávno mrtvá a její případ je již uzavřen. Naštěstí se ho ujme komisař Morck a jeho kolega Asad z nově založeného oddělení Q, které má za úkol vyšetřit staré neobjasněné případy. Brzy začnou tušit, kolik důležitých faktů bylo opomenuto a jakmile chytí stopu, už se jí nepustí.
Asi poprvé v životě jsem málem přejela v tramvaji zastávku, jak jsem byla do děje ponořená. Nepřestala jsem se čtením ani před důležitou zkouškou. Knihu jsem zkrátka a dobře zhltla jedním dechem a už se nemůžu dočkat až se pustím do dalšího díla tohoto autora!
Pokud máte rádi detektivky, tuhle byste rozhodně opominout neměli!

nakladatelstvi.hostbrno.cz

Deník mého psa

Letos mě na Vánoce čekalo několik velmi milých knižních dárků. Jedním z nich byly i knihy Deník zlého psa a Deník polepšeného psa od Martina Howarda. Přiznávám, že v první chvíli jsem byla z tohoto překvapení poněkud rozpačitá. S humornými knihami o zvířatech je to všelijaké - znám některé velmi vydařené (např. Gerald Durell, Pavol Fabian, Zdena Frýbová), ale rozečetla jsem a následně odložila i mnoho těch slabších. V tomto případě jsem však pár stránek na zkušenou přečetla hned pod stromečkem a věděla jsem, že tohle mě bavit určitě bude. A nespletla jsem se!
Obě knihy jsou psány v první osobě z pohledu psa Blaka, který je zlobivý, svéhlavý, lehce nevychovaný, ale v jádru velmi dobrácký. Ve svém vyprávění popisuje nejen různé všední lotroviny (kradení jídla, vybírání koše,..) a život svého majitele, ale i velká dobrodružství s kamarády v parku. A přiznávám se, že jsem se u čtení smála nahlas. Možná proto, že mám podobného výtečníka doma i já. Mezi Blakem a naším voříškem jsem spatřila jediný výraznější rozdíl - náš pes je asi poloviční.
Co mě umrtvovalo nejvíc byl popis psychologie psa, který nabízí v podstatě velmi logická vysvětlení některých podivností v psím chování.
Pokud i vy víte jaké to je škubat celou procházku vodítkem jak za splachovadlo, pokud i váš pes sáňkuje, hryzá vodítko, vybírá odpadky, krade jídlo ze stolu, cupuje věci (nejen boty) a tráví většinu dne přemýšlením nad tím, jak se dostat z vězení - pak věřte, že, když nic jiného, vás bude při čtení hřát vědomí, že nejen vy se někdy při výchově domácího mazlíčka cítíte jako úplní idioti.
Oba díly jsem přečetla jedním dechem během pár večerů a nevylučovala bych, že se k nim vrátím!

bux.cz

neoluxor.cz

Setkání s Annou Kareninou

kosmas.cz

Vdaná žena si najde milence, uteče s ním a nakonec skočí pod vlak. Tak asi tolik jsem toho věděla o této knize, než jsem se rozhodla si ji přečíst. Jak jinak, než v zimě jako v Rusku :). 

Samotný nákup díla byl provázen celkem vtipnou peripetií, kdy jsem si omylem objednala převyprávěné zkrácené vydání. Naštěstí se mi povedlo objednávku ještě změnit. A doteď je mi záhadou, jak se z devíti set stran stane dvě stě.

Jak už jsem zmínila, je to kniha objemná (koupila jsem si kvůli ní i větší kabelku). První polovinou jsem ale proletěla jak nic, děj mě dokonale vtáhl. Jakmile se však víceméně vyřešila jedna z vedlejších zápletek, která mě ale bavila nejvíc (Kitty a Levin), začalo se mi to nějak vléct a zatímco na stranu cca šest set jsem se dostala během tří týdnů, zbytek mi zabral přes dva měsíce..

Teď už vím, že mé povědomí o ději Anny Kareniny bylo velmi ubohé. Není to jen příběh jedné ženy. V knize se prolíná několik dějových linek, které nabízejí poměrně vyčerpávající popis života jedné společenské vrstvy v Rusku v té době. A jak už víte, ta hlavní, podle které se kniha jmenuje, nebyla tou, která mě zaujala nejvíce. Příběh Kitty a Levina (vlastně hlavně Levina) je mnohem barvitější a méně přímočarý. Víc k tomu psát nebudu pro případ, že byste se to chystali číst.

Co se týká samotné Anny, dvě třetiny jejího příběhu mi v hlavě pořád naskakovala jiná kniha – Paní Bovaryová. Ale opravdu jen první dvě třetiny. Obě sice žily v nešťastném manželství, obě byly nevěrné a obě si nakonec sáhly na život (úspěšně). Tím ale podobnost končí. Anna Karenina románek s Vronským nevyhledala záměrně, ba naopak – chvíli (ale fakt jen chvíli) se mu bránila. A také – do svého milence si nepromítala veškeré své zpackané životní naděje. Annu Kareninu vidím jako ženu vyzrálejší a – paní Bovaryová promine – chytřejší. A nakonec ji nezahubil strach ze společenského znemožnění, nýbrž její láska k Vronskému, která byla silnější než ona.

Přestože se mi tato kniha velice líbila a peněz do ní investovaných určitě nelituji, musím se přiznat, že se mi docela ulevilo, když jsem ji konečně po třech měsících zaklapla a schovala do knihovny. Přece jenom, tahat  s sebou věčně takový kolos není žádná sranda ;).

A co vy? Četli jste Annu Kareninu? Chystáte se na to? Anebo jsem vás dokonale odradila?